Vašinkovy básničky - Radim Vašinka

Po takřka stoletém váhání, jestli si mám či nemám vydat své napůl celoživotní „dílo”, jsem se nakonec přece jen odhodlal, v podstatě přinucen herci, a hlavně herečkami našeho Krytového divadla Orfeus, kteří mi vydali mé verše tiskem v počtu 1 kus před čtyřmi léty k narozeninám, a hlavně pak Janem Kadubcem, učitelem na penzi, severomoravským podivínem, mudrcem a výtvarníkem s nímž mne svedl osud dohromady, sice čirou náhodou, ale zato trvale. Ten se se mnou moc nepáral, dostal jsem to od něj příkazem, že mi to prostě vydá. I když později od svého úmyslu ustoupil. Ostruhy mi ale nasadil hlavně Miroslav Huptych svými skvělými fotomontážemi rodu koláží. Nakonec se do vydání účinně zapojil jeden z návštěvníků našeho divadla, pan Vlček. A osud mi z nebe poslal dceru mé zemřelé brněnské sestřenice, která to všechno zrealizovala svým grafickým dohledem.Stejně zmatená jako její geneze je i sama knížka, shrnující na jednu kopu básně rozličných žánrů, různého časového rozpětí i rozličných kvalit. Ale co bych asi vyřadil z básnické sbírky, zde ponechávám, takže svojí strukturou to nakonec vytváří do jisté míry jakýsi lyrický deník mého života. Radostí i neradostí, provokací, s něžnou i neněžnou lyrikou na straně jedné a veršů, které by mohly být pokládány za pornografii, postrádajíce vtip, na straně druhé.Svoji poezii beru napůl vážně a napůl nevážně, už proto, že si myslím, že jakmile se člověk, píšící verše, začne brát příliš vážně a považovat se za básníka, má se na to, slušně řečeno, vykašlat. Pro orientaci: narodil jsem se r. 1935, první verše jsou z let, kdy mi bylo 21. Poslední jsou o více než 50 let mladší. Jsem totožný s geologem mineralogického vzdělání, jedním ze zakladatelů brněnské Iksky, krátkodobě uvázaným hercem divadla Na zábradlí, pražského Takzvaného divadla poezie VUS, kočujíícím hercem na volné noze, za bolševika divadelním psancem ze starého Malostranského Orfea, propagátorem Oldřicha Wenzla, Egona Bondyho a Jana Mošťka, Othellem a principálem z Divadelních poutí na Střeláku, dnes posléze orgány státní správy trpěným principálem divadla Orfeus s jeho dvěma sekcemi - Putující královskou šekspírtovskou divadelní společností a Krytovým divadlem, dostal jsem Poděbradskou růži za celoživotní otročení poezii coby recitátor (když už ji nebylo skoro komu udělovat), léta jsem propagoval na Šestce ČRo nežádoucí texty za bolševika zakazovaných autorů, jsem i jedním z neviditelných herců Českého rozhlasu. Bydlím v Praze, ač srdcem pořád spíš Brňák.