Básnické dílo Karel Křepelka

Karel Křepelka (1946–1999) byl bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších postav české literatury 90. let. Právě na jeho životní i tvůrčí dráze jako by se zračily i osudy mnoha jeho generačních souputníků. Literárně tvořit začal už na konci šedesátých let, ale jeho vstup do literatury se odehrál až začátkem let 90., kdy byl Křepelka již vyzrálým autorem. I když byl už v průběhu 70. a 80. let vnímán v okruhu svých literárních přátel (Bohuslav Reynek, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel) jako výrazný autor, protože jeho jméno nebylo spojováno s „oficiálním“ samizdatem, dočkal se větší čtenářské odezvy až takřka v polovině uplynulého desetiletí. I přesto však zůstával, i díky svým vyhraněným postojům a názorům, které vyslovoval v mnoha esejích publikovaných časopisecky (posléze i knižně ve svazku Ztracené kuře), jaksi stranou oficiálního literárního dění, a přestože vydal v průběhu 90. let tři básnické sbírky, větší část jeho díla existuje dosud pouze v rukopisech. Plánovaný svazek Křepelkova díla zahrnuje všechny jeho dosud vydané sbírky, soubor rukopisných veršů a výbor z korespondence (např. s Ivanem Divišem). Editorem svazku je Igor Fic. Vychází ve spolupráci s nakladatelstvím CDK.    „Autorova lyrika se od počátku sune do spirituální roviny života, v níž lze vážit nehmotné a hmatat nezvažitelné, otevírat slovy jeskyni nitra; průvodci a nepřekonatelnými vzory se mu stávají Bohuslav Reynek a Vladimír Holan. Z Reynka pronikavé a magické zaklínání viděného i tušeného, z Holana gnómičnost, stylizace „básníka“ a „poésie“ s celými jazykovými schématy, které Holan do naší poezie zavedl: přítomnost toho není (je) nepřítomností onoho a naopak, cosi by mohlo být tím, kdyby nebylo oním, vršení abstraktních substantiv, metafyzující „a tedy“, experimenty s vazbami sloves (např. mechanické a vnějškové „A mlčet ještě pleť“; někdy způsobuje básníkův mocný vliv evidentně víc škody než užitku). „Žentour touhy/ měl být mazán komářím sádlem/ zrovna v čase, kdy rojily se jen tiplice…“ (s.321), či „leukémie dne již se osopuje/ na krvinky luny“ (s.446) jsou pěknými příklady dovedně zvládnuté holanovské dikce. Být následovníkem ovšem není žádná ostuda – někdy bývá spíše znamením pokory než bezmeznou sterilní závislostí, jakkoli po obojím stejně naše doba, uhranutá a posedlá kultem originality, hází nadávkou epigonství.“ Jiří Zizler Recenze: Zizler, Jiří, Příliš povolán, málo vyvolen, Literární noviny 20. 6. 2001 Burián, Roman, Básnické dílo Karla Křepelky vyšlo souborně v Hostu, Rovnost 17. 5. 2001 Sedláková, Lenka, Také poezie má své outsidery, Právo 9. 5. 2001 Kopáč, Radim, Dvakrát básnický tlustospis: Hauková a Křepelka, Nové knihy 39/2001, s. 21