Na shledanou tam nahoře - Pierre Lemaitre

Píše se 2. listopad 1918, do konce války zbývá pár dnů. Zchudlý šlechtic, poručík Henri d´Aulnay-Pradelle, který je však mimořádně ambiciózní a kvůli uznání či povýšení ochotný jít i přes mrtvoly, žene svoji jednotku na nesmyslnou zteč kóty 311. Tato událost nerozlučitelně spojí i dva vojíny, Alberta Maillarda a Édouarda Péricourta. Jejich osudy sledujeme i po skončení války, stejně jako lukrativní zakázky firem, které se rozhodly vydělávat na smrti… Osud způsobí, že se Édouard s nenáviděným poručíkem ještě jednou setká. Roku 2013 získal autor za román prestižní Goncourtovu cenu. Ukázka z textu Není pravda, že během umírání se nám v mžiku prožene hlavou celý život. Ale jednotlivé obrázky, to ano. Ty hodně staré. Přísahal by, že otec, jehož obličej teď tak zřetelně vidí, je tu s ním, tady, pod zemí. Bezpochyby proto, že pod zemí se sejdou. Vidí ho mladého, je mu tolik co teď jemu. Třicet let a nějaké drobné, samozřejmě, o drobné jde především. Má na sobě uniformu z galerie, navoskovaný knír, neusmívá se, jako na fotografii z příborníku. Albertovi dochází vzduch. Bolí ho plíce, začíná sebou škubat. Chtěl by přemýšlet. Nejde to, zmatek získal navrch, příšerný strach ze smrti mu prostupuje vnitřnostmi. Slzy tečou, už je nedokáže zadržet. Paní Maillardová na něj káravě hledí, ten Albert, rozhodně si sám nikdy neporadí, spadnout do díry, no prosím vás, umřít, když konec války je na spadnutí, no tak dejme tomu, je to trochu hloupé, ale dalo by se to ještě pochopit, ovšem nechat se pohřbít za živa? To je celý on, Albert nikdy není jako ostatní, vždycky pozadu. Jenomže kdyby nezahynul ve válce, co by s tím chlapcem bylo dál? Nakonec se paní Maillardová na Alberta usmála. Takhle budeme mít v rodině aspoň hrdinu, to taky není k zahození. Albertův obličej už skoro zmodral, ve spáncích mu buší neuvěřitelným tempem, vypadá to, že mu vybuchnou všechny žíly v těle. Volá Cécile, chtěl by zase být mezi jejími stehny, stisknutý, že už by z toho dál nemohl, ale Céciliny rysy se mu nevybavují, jako by byla moc daleko na to, aby za ním přišla, to ho bolí nejvíc, že ji v tomhle okamžiku nevidí, že tu není s ním. Zbylo jenom její jméno, Cécile, ve světě, kam se propadá, nejsou těla, jenom jména. Na kolenou by ji prosil, ze smrti má příšernou hrůzu. Je to zbytečné, zemře sám, bez ní. Tak tedy na shledanou, na shledanou tam nahoře, moje Cécile, za dlouho.