Agnes a Zakázaná hora - Veronika Hurdová

Agnes žije v pralesním kmeni Magrejů. Každý z její vesnice se rodí s nějakým neobyčejným darem. Jakmile svůj dar objeví a ovládne, předvede jej na Úplňkové slavnosti a poté složí přísahu, ve které slíbí svůj dar používat ku prospěchu celého kmene.

Jediná potíž spočívá v tom, že toto vše musí každý Magrej stihnout do svých dvanácti let, jinak se stane Stínem.

Agnes právě oslavila své jedenácté narozeniny. A narozdíl od ostatních stále netuší, v čem její dar spočívá.

Vydává se proto na nebezpečnou cestu k Zakázané hoře. K té stejné hoře, ze které se před pěti lety nevrátil její tatínek.

Jak knížka vznikala?

Touha napsat román ve mně zrála už od dětství. Přišlo mi, že teprve až po napsání opravdického nefalšovaného románu se ze mě stane opravdická nefalšovaná spisovatelka. Trvalo mi to dvanáct knížek, než jsem se odvážila do něčeho tak velkého a komplexního pustit.

Knížka se začala rodit v listopadu 2019 v Izraeli. Chodily ke mně myšlenky, které prosily, aby se skrz příběh mohly dostat k lidem.

Jak smysluplně naložit se svým časem tady na zemi, který je tak legračně kratičký?

Jak se řídit hlasem svého srdce?

Jak nelpět na tom všem, co tu máme jen na chvilku vypůjčené?

Jak najít štěstí ve všední každodennosti?

Jak v sobě probudit laskavost k vlastnímu tělu?

Jak pečovat o svou duši a nenechat si ubližovat?

A především jak poznat sám sebe a najít své životní poslání?

Toužila jsem napsat příběh, kterému by rozuměli děti i dospělí, který by byl napínavý a u kterého by čtenáři nebyli s to knížku odložit, který by byl moudrý, ale ne přemoudřelý, který by dokázal stejnou měrou rozesmát jako rozplakat.

A tak se v mé mysli zrodila Agnes. Holčička z pralesního kmene Magrejů na ostrově Baulu. Drobná a divoká, držkatá a odvážná. Přesto v sobě nosí semínko nejistoty, které nakonec rozehraje barevnou zvonkohru celého příběhu.

V psaní knížky jsem pokračovala po večerech ve Španělsku během dobrovolničení na farmách a rukopis jsem dokončila v Čechách v době koronavirové karantény. Cítím, že otisky energií míst, kde knížka vznikala, jsou v ní patrné.

Hlavní poselství knížky

Z doslovu: "Chci poděkovat svým dětem za to, že mi byly inspirací pro hlavní motiv knížky. Ani jeden z nich není vyloženě studijní typ, což může být pro rodiče (ehm, pro mě) při praktikování domácího vzdělávání zpočátku dost frustrující.

Přestože se zatím žádný z nich nezdá být budoucím aspirantem Nobelovy ceny, vidím už teď jejich velké lidské kvality – skoro bych se nebála říct dary. Sice jsou to věci, které na besídce nepředvedou a ve škole by za ně žádnou známku nedostaly, ale jsou pro život důležité a mohou jimi obohatit nejen sebe, ale i bezpočet lidí ve svém okolí, pokud tedy tyto kvality na úkor něčeho jiného v sobě nezašlapou.

Jsem přesvědčená, že takový dar v sobě máme každý. A přijde mi škoda, kolik z nás vyjde ze školních lavic s pocitem, že jsme k ničemu, případně nevíme, jak se sebou naložit.

Domnívám se, že právě rozvíjení a hýčkání toho, čím jsme každý z nás výjimečný, je cesta, kterou bychom mohli svět kolem sebe utvořit krásnějším."

Pro jak staré čtenáře knížka je?

Knížka je primárně cílená na děti ve věku 8 - 17 let.

Nicméně ji četli i čtenáři 20letí, 30letí, 40letí, 50letí... a každému z nich dokázala promluvit přímo do srdce.

Pokud tedy cítíte, že vás knížka oslovila, i když už dávno nejste dítě, vůbec se nestyďte a udělejte si radost. :-)

Jak knížka vypadá?

Je tlustá. Hodně tlustá! 503 stran má!

Je krásná. Překrásná! Splnil se mi sen a ilustrací se zhostila Alisha Zalesak.

Ukázky z knížky "Varuju tě. Ta možnost, kterou si vybíráš, nemusí být úplně snadná." "Já se nebojím," odvětila Agnes odhodlaněji, než se cítila, a sklonila hlavu, aby nastavila šamanovi své čelo. "Jsi opravdu stejná jako tvůj pradědeček," usmál se Ezra a pomalu přiložil Agnes na čelo svou levou ruku. ??????

Nahrbení vyzáblí mužíčci a ženušky kolem ní se nemohli přestat smát. Když po notné chvíli konečně i ten poslední umlknul, jejich mluvčí se ujal slova: „Říkáš přes čtyři TISÍCE dní?“ „No… ano! Jestli správně počítám, mělo by to tak být. Co je na tom tak směšného?“ „A nespletla ses náhodou? Nemyslela jsi čtyři dny?“

Teď se zase rozesmála Agnes: „Kdyby mi byly čtyři dny, tak bych sem ani nemohla dojít. Právě teď bych tak nanejvýš ležela v kolébce a cucala si palec. Ale proč je to vůbec tak důležité? Co na tom záleží, kolik je mi dní?“ „To je velmi, velmi podstatné, mladá dámo,“ zaskřehotal mužíček pisklavým hlasem a zdvihnul prst do vzduchu, aby svá slova podtrhnul a dodal jim na důležitosti. „Podle toho, kolik je ti dní, tě přiřadíme k příslušné pracovní skupině.“ „Pracovní skupině?“ nechápala Agnes. „Ano, ano, přesně tak. Inu proč ale ztrácet čas zbytečným vysvětlováním. Přišla jsi právě včas!“ vzkřikl mužíček a jal se ostatní rozdělovat do skupinek.

Každému prohlédl předloktí a k Agnesině úleku do něj ostrým nožíkem udělal malý zářez. Agnes si až teď všimla, že každý z človíčků má ruce poseté řadami různě starých jizev.

Někteří jich měli jen pár, jiní ale na předloktí už skoro neměli čisté místo, kam by se dalo říznout. A čím víc jizev na rukou měli, tím se zdáli být shrbenější a vyschlejší. ?????? „Na co se tak díváš?“

Agnes byla tak zaujatá, že si ani nevšimla, když se za ní vynořila další postava. Polekaně sebou trhla a aniž by se otočila, přesunula svůj zrak do rohu zrcadla, kde spatřila vznášet se ohromnou postavu s obličejem schovaným v kápi. Duch hory byl opět tu.

Když se z leknutí vzpamatovala, odpověděla ledabyle: „Koukám se na sebe. Taky bys to měl někdy zkusit.“ „Není na co koukat,“ odtušil stroze Gorm. „Nesouhlasím. Vždycky je na co koukat,“ odporovala Agnes. „Myslíš? I když tě halí černý plášť a není ti vidět do obličeje?“ „No… to možná ne. Ale měl bys zkusit ten plášť sundat. Pereš ho někdy, ne?“ laškovala s Gormem Agnes. „Budu tě muset zklamat.“ „To je škoda. Určitě jsi po dním fešák. A zklamaná nejsem!“ prohlásila Agnes rozhodně. „Nejsem zklamaná, protože jsem se tu díky Medě dozvěděla spoustu rad, jak se o sebe starat, abych se sama sobě líbila.“ „A je to tak? Líbíš se teď sama sobě?“

Agnes kývla: „Jo. Líbím.“ A po chvilce dodala: „Vlastně vůbec nechápu, jak jsem to mohla dřív nevidět.“

Gorm spokojeně pokýval hlavou a potom zdvihnul stejně jako Meda svou pravou ruku a lusknul. „He? Ty umíš taky ten trik s lusknutím prstů?“ podivila se Agnes, která Gorma předtím nikdy luskat neviděla. „Ne,“ odvětil Duch hory, „jen mi přišlo, že to bude mít lepší efekt, když to udělám.“ „Aha. A co přesně jsi udělal?“ zeptala se Agnes. „Víš co? Co kdybys vylezla z té jeskyně a podívala se sama?“ ??????

Agnes se otázce podivila, ale odpověděla na ni: „Ten vítr je sice silný, ale slyším tě. Popravdě slyším tě dokonce úplně jasně. Skoro jako bys byla v mé hlavě. Vůbec to nechápu, jak tvůj hlas může takhle snadno pronikat touhle šílenou vichřicí.“ „Nemyslím, že v tom vítr hraje nějakou roli,“ podotkla dívenka. „Jak to myslíš?“ „Nejsi první, kdo sem na vrchol došel.“ „Pak nechápu…“ nakrčila Agnes čelo, „nechápu hlavně, proč tě nikdo z nich nevzal dolů?“ „Nikdo z nich se se mnou nebavil.“ „Tomu nerozumím. Jak tě mohli takhle přehlížet?“

Dívenka naklonila svou černovlasou hlavu na stranu a po chvilce přemýšlení řekla: „Báli se mě.“ „Cože?“ Agnes skoro vyprskla smíchy. Nedokázala si představit, jak by se někdo mohl takového droboučkého a bezbranného stvoření bát. „Ne každý mě viděl tak jako ty.“ „Asi mi to budeš muset vysvětlit. Tomuhle nerozumím. Dívám se na tebe a vidím, co vidím.“

Dívka našpulila rty, jako by zvažovala správná slova, kterými odpovědět: „Každý mě vidí tak, jakou představu si o mně vytvořil už v minulosti. Já se jim pak zjevím přesně v té podobě, která je věrným odrazem toho, jaký ke mně mají vztah.“ „To je… to je opravdu zajímavé. Takže ostatní tě viděli jako starou ošklivou čarodějnici?“ „Tak nějak,“ zachichotala se pobaveně dívenka.