Bílá jako sníh

Bílá jako sníh je druhý díl úspěšné trilogie o svéhlavé mladé dívce Lumikki Anderssonové. Hrdinka se tentokrát vydává do horké letní Prahy, aby si po dramatických událostech odpočinula a mohla být chvíli sama.

Poklidný začátek příjemného výletu však vezme za své, když Lumikki kontaktuje velmi zvláštní dívka, která tvrdí, že je její sestrou. Lumikki při pátrání po rodinném tajemství odhalí nevybíravé praktiky jedné mediální společnosti a dostane se k tajemné sektě, která se ukáže jako neobyčejně nebezpečná. Lumikki hrozí smrt.

A nejen jí.

Aby Lumikki dokázala zvrátit tragédii, je i tentokrát nucena přehodnotit své zásady a především najít odpověď na zásadní otázku, komu se dá věřit a komu ne.

Úryvek

I´m only happy when it rains.

Hlas Shirley Mansonové se linul do Lumikkiných uší a ujišťoval ji o tom, že Shirley poslouchá jen smutné písně, hledá útěchu v černé noci a miluje špatné zprávy.

Slunce svítilo z oblohy bez jediného mráčku. V osmadvacetistupňovém vedru se Lumikki řinul po zádech pot. Ruce a nohy se jí lepily. Kdyby si olízla hřbet ruky, ucítila by na jazyku slanou chuť. Řemínky u sandálů ji škrtily. Nohy chtěly volnost.

Lumikki si sedla na kamennou zídku a sandály si zula. Zvedla nohy nahoru a hýbala prsty. Skupinka japonských turistů se na ni dlouho dívala. Několik mladých žen se chichotalo. Copak nikdy neviděly odhalené prsty u nohou? Dobrý den, jsem ze země muminků.

I muminci chodí bosi.

Nepršelo. Nepršelo už pět dní.

Jsem šťastná, jen když prší. Lumikki by nemohla zpívat spolu se Shirley, protože to by potom lhala. Slunce svítilo a ona šťastná byla. Nijak jí nevadilo, že věci nejsou složité. Nepotřebovala ke štěstí, aby se věci kazily. Ať si

Shirley nechá svoje skličující pocity. Lumikki přestala vnímat hudbu a zaposlouchala se do turistického ruchu.

Italština, španělština, angličtina s americkou výslovností, němčina, francouzština, japonština, ruština… Ve změti jazyků bylo těžké rozlišit jednotlivá slova, natož věty. Bylo to zároveň i úlevné, člověk se nemusel soustředit na zbytečné, samozřejmosti opakující rozhovory.

Lumikki bylo i teď úplně jasné, co většina lidí právě na tomto místě pronášela.

To je ale výhled!

A byl. O to se dalo těžko přít. Úžasný pohled na Prahu.

Střechy z červených tašek, zeleň, věže kostelů, mosty, ve slunci se třpytící Vltava. Pohled na město vyrazil

Lumikki dech. Ta podívaná jí nezevšedněla ani za pět dní. Každý den se vydávala na nějaké vysoko položené místo, jen aby se mohla kochat pohledem na město a cítit se nevysvětlitelně šťastná.