Kečara - Květoslav Minařík

... Bylo mi nedávno dvacet let, a přece jsem následkem vize Brahmy dospěl k postoji člověka, který získal životní zkušenosti věků. A pochopil jsem: není v lidském světě životní zkušenosti, kterou bych již neměl. Následkem toho jsem se začal cítit stár jako sám vesmír. Ostatně jsem se tím netajil. Např. jednomu knězi, který zabědoval: "Jak tajemný je počátek všeho stvoření" jsem odpověděl: "Mýlíte se. Já vím, jak všechno vzniklo. Když Bůh stvořil svět, byl jsem totiž právě u toho." Na jeho údiv, že jsem podle jeho názoru zlehčil tak vážnou otázku, jsem dodal s úsměvem: "Vy jste ovšem byl při tom též, ale nepamatujete se na to, kdežto já ano." A ten milý a skromný kněz si myslil, že hrubě žertuji. -

Stal jsem se tedy z hlediska pudů vyhaslým, získal jsem zkušenosti celého lidského rodu a seznámil jsem se s osvobozující naukou. Proto jsem byl připraven vyjít s ní do světa. Ale jak? Chyběla mi totiž výřečnost, následkem nevzdělanosti jsem lepil věty dohromady s nadpomyslitelnými obtížemi, byl jsem tak chudý, že by mne, kdybych hlásal učení, považoval každý za blázna, a bylo pořád ve mně něco pro co bych se mohl přirovnat k vyděšenému zajíci, jenž prchá před lidskou společností, neboť jsem mezi lidi nepřišel ani v době školních let ani později.

Uvažoval jsem, že začnu jinak. Budu si říkat své znalosti, jako kdyby je někdo říkal mně s úmyslem, abych mu za určitých předpokladů rozuměl. Tímto způsobem jsem chtěl doplnit své školní vzdělání a ostatní se mělo ukázat potom.

Jelikož jsem byl s konečnou platností rozhodnut dát nauku světu, začalo se o mne zajímat to, čemu magikové říkají Strážkyně nebo Strážce Prahu a buddhisté Máró. Ale tehdy to ještě nebylo nic vážného; jenom jakýsi odpor, který se vměšoval do prostoru mezi mýma očima a nekonečnými vesmírnými dálavami, jež bych musil vidět jako plné nehynoucí nádhery božského Ducha a Světla. Neměl jsem však zájem o odpor, neboť jsem ho až dosud v náhlých prudkých akcích vůbec nezaznamenal. Šel jsem tedy klidně dále po svém... (str. 86)