o mrdání

Všem nám chybí (vy to zatím nevíte) to marné a trochu marnivé volání "Mrdááát! Mrdááát!", máchovsky romantické, akustické vyjádření pokory při setkávání s klenbou Všehomíra. A banálně k tomu přidávám to, co by mělo předcházet: "Daleká cesta má!" Banalita má v tomhle případě doložky nejvyšších výhod. Mám za to, že příval slov, které označujeme za vulgární, souvisí s nastupujícím věkem Vodnáře. O hegelovské triádě "kunda", "čurák" a "mrdání" by uměly kohorty sběratelů akademických titulů bádat nekonečně dlouho. Je však nutno připomenout, že zatímco o "mrdání" je možno jednoznačně mluvit jako o syntéze, mužský a ženský orgán je zároveň tezí a antitezí. "Mrdááát! Mrdááát!" Je v tom trochu z germánského válečnického, zběsilého pokřiku, je v tom však i slovanský těžko popsatelný smutek. Je to zároveň pastýřské svolávání i přiznávání přítomnosti (účasti). "Kunda, čurák, mrdání. Toť slova pravdy, toť boží trojice. Vše jiné je špatně a mimo. Jen při mrdání, kdy není rozum - nic než mrd, tam je duch - buch buch buch."